Z domů se staly hroby a svět jen dodává zbraně. Jemenský umělec popisuje hrůzy války
Nedávno médii proběhly zprávy, že se koaliční vojska stahují z Jemenu. Blíží se konec války?
Teď se objevují velké titulky, že válka končí, ale i kdyby oficiálně končila, místní boje budou pokračovat desítky let. V Jemenu se hraje nejen o moc v zemi mezi Húsíji a jednotlivými komunitami, ale také o vliv na mezinárodním poli. Naše země nebude nikdy stabilní – už jen kvůli geografické poloze, bohatství, půdě, ropě a tak dále. Na jihozápadě země leží klíčový průliv Bab-al-Mandab, přístav Aden má světový význam.
Svět přesto moc pozornosti současné válce příliš nevěnuje.
Je to obrovské pokrytectví, v Jemenu se bojuje o mezinárodní zájmy, přesto nikdo nechce nazývat humanitární krizi jako globální. Jemenci, kterým se podaří utéct ze země, ani nejsou považováni za uprchlíky. Na hlad a epidemie tam přitom teď umírá obrovský počet lidí. Spousta humanitárních organizací je podplacených, aby o tom nemluvily. Do toho je velmi těžké se do země dostat. Novináři, kterým se to podaří, nemůžou informovat svobodně. Pokud budou na severu, musí psát pro koalici, pokud na jihu, pro milici. V Jemenu teď není žádná svoboda, natož svoboda projevu. A do toho se konflikt svým způsobem spoustě stran hodí, protože vydělávají na dodávkách zbraní.
O kom konkrétně nyní mluvíte?
O všech, žijeme ve světě pokrytců. O koalici Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, podporované USA, Británií, Evropou i o Rusku, Číně a Íránu. Obě strany konfliktu jsou dvě tváře stejného. Pět let dodávají do Jemenu zbraně, které možná byly původně určeny koalici, ale teď už kolují i v rukách povstalců. A i kdyby válka skončila, zbraně tam budou dál v oběhu desítky let. Světové zbrojařské firmy si z války dělají byznys. Prodávají zbraně jako zboží. A některé zbraně dokonce v Jemenu testují, jako by Jemenci byli nějaké pokusné myši.
I proto jsem se rozhodl upozornit na tento problém ve své současné kampani Faces of War (Tváře války), kdy ve Francii a Londýně navazuji na fresky, které jsem dělal v roce 2017 v přístavu Hudajdá, kde je situace jedna z nejtragičtějších. Lidi hladoví, umírají, jsou týraní, nemocní.
Označení tichá válka tedy pořád platí?
Platí. Světové mocnosti dál v tichosti podporují konflikt dodávkou zbraní. Vláda je slabá a zkorumpovaná. A Húsíjové si můžou dělat, co chtějí, a umlčovat, koho chtějí. Nutí lidi slepě poslouchat.
Jak se teď běžní Jemenci cítí? Mají ještě nějakou naději?
Nemyslí na zítřek. Na budoucnost. Myslí jen na to, jak přežít den. Nemají žádné plány. Žádné sny. Nemají nikoho, kdo by je zastupoval. Taková je válka, dějí se jen hrůzy.
Jaká byla za celou dobu největší hrůza pro vás?
Musíme připomenout kontext. Od roku 2011 probíhala v Jemenu revoluce. Už tehdy to nebylo lehké, spousta lidí byla zavražděna, mizela za neznámých okolností. Jenže lidé byli aktivní, bylo jich hodně a věřili ve svobodu a spravedlnost. Nebáli se a chodili do ulic. Tehdy jsem taky začal dělat první streetartové kampaně. Nebyla to volba jako spíš forma boje. Svolával jsem lidi přes sociální sítě a společně jsme pak na ulicích tvořili. Lidé svobodně vyjadřovali své naděje a sny. A pak přišla dvě pro Jemen tragická data: 21. září 2014, kdy povstalci obsadili města. A pak vojenská intervence a začátek války 26. března 2015.
Bylo to o půlnoci, stěny domu se začaly klepat, hlavním městem San’á otřásaly exploze, moje sestra šíleně řvala. Celá rodina se seběhla do jednoho pokoje, zapnuli jsme televizi a tam bylo: Válka. Totální šok, kdy nemyslíte vůbec na nic. Trvalo mi čtyři dny, než mi to došlo. Pak jsem se rozbrečel, protože mi došlo, že to bez zbraní nepůjde. Jsme mírumilovný národ, ale ve válce vyhrává ten silnější. Trvalo mi další měsíc, než mi došlo, že válka bude trvat roky. A skoro dva měsíce, než jsem začal přemýšlet, co s tím můžu dělat.
K čemu jste došel?
Chodil jsem po místech, kde umřeli civilisté. Procházel se v San’á v ruinách domů zničených válkou. Na severu města byl třeba dům, kde při jednom útoku zemřelo 27 lidí najednou, včetně dětí. Když jsem tam přišel, sousedi mi ještě říkali, že našli pod troskami kusy lidských rukou. Domy se staly hroby vlastních obyvatel, ruiny mým plátnem. Věděl jsem, že jim život nezachráním, ale že musím dělat to, co umím – umění. Začal jsem se zajímat o osudy obyčejných lidí, co přišli o život. A začal připomínat jejich životy malbami na ruiny.
Viděl jste jejich těla?
Je zvláštní, že každý reaguje jinak. V mém sousedství často někteří lidé říkali, pojď se podívat. Ale já nechci. Chci si v hlavě i srdci uchovat to, co mám. Dohnalo by mě to dřív nebo později. Určitě bych ten obraz už nikdy nevyhnal z hlavy. Mrtvé jsem neviděl a ani vidět nechci. Ale samozřejmě se k vám dostane spousta videí, fotek, jak někoho zabíjejí, znásilňují, včetně dětí… Na ulici vidíte popravy na šibenici. Dělají to schválně před očima lidí, aby je to vyděsilo, ovlivnilo jejich myšlení. Válka není jen o bojích, hladu nebo nemocích. Nejhorší na ní je, že z lidí dělá bestie. Lidská povaha taková od přírody není, válka ji dokáže úplně znetvořit. Na válce není absolutně nic hezkého.
Jak se vám s tímto východiskem dělá umění, od kterého se určitá forma estetiky očekává?
Ve válce není žádná krása. Je mi jasné, že si moje díla nikdo do obýváku nepověsí, ale je mi to jedno. Většinu svých obrazů dokonce nemám rád. Ale nemůžu mlčet. Snažím se dát stanovisko k tomu, co se děje. Znázornit pravdu, nebo alespoň část. Držet alespoň nějakou linku v té hrůze, která se děje. Něco, na co budeme moc navázat, pokud válka jednou skončí.
Jaké to je, být za takových okolností tady ve Francii, navíc v poklidném a bohatém městě Aix-en-Provence?
Občas je mi smutno. Cítím zvláštní druh viny vůči svým blízkým. Mám pocit, jako bych si tu neměl moc užívat. Jsem v bezpečí, zatímco oni procházejí těžkými chvílemi. Ale nechci si stěžovat. Když si budeme stěžovat, nikam se neposuneme. Jsem tu proto, abych upozornil na to, co se děje. A do Jemenu se chci samozřejmě vrátit.
Má vaše práce větší smysl tam?
Jemenci jsou ve válce sami. Nemají žádné přátele, spojence ani sousedy. Moje tvorba nikoho nevyléčí, ale aspoň snad může někomu přinést trochu světla – pocit, že v tom, co prožívá, není sám.
Murad Subay 